Túra nás zavede do nejvyšších, nejatraktivnějších a nejfrekventovanějších částí Nízkých Tater, konkrétně na hlavní hřeben mezi sedlem Poľanou a Ďumbierem. Během ní navštívíme všechny turisticky přístupné dvoutisícovky Nízkých Tater, setkáme se s kamzíky, pokocháme se krásnými výhledy.
Při výstupu a sestupu na hlavní hřeben si pak užijeme i malého vodního dobrodružství, neboť díky extrémně deštivému květnu se voda valí i tam, kde bývá normálně turistický chodník. Díky tomu se také nevyhneme jednomu brodění přes potok, ale na druhou stranu shlédneme krásné peřeje v dolině Tri vody, které bychom za normálního počasí šanci shlédnout neměli. Bez nadsázky lze říci, že se jedná o snad nejkrásnější celoročně možnou túru této části Nízkých Tater a velkou výhodou je, že výchozí a koncové místo jsou od sebe vzdáleny jen pár desítek minut chůze – jedná se tedy i o ideální okruh pro motorizované návštěvníky.
Túru jsem absolvoval začátkem června po takřka měsic trvajícím deštivém, škaredém počasí. Ovšem stal se zázrak a v den D bylo počasí hezké, déšť dle předpovědi i pohledu na oblohu nehrozil, takže nic nebránilo tomu se vydat na tuto krásnou, ale poměrně dlouhou a fyzicky náročnou túru srovnatelnou převýšením s túrami ve Vysokých Tatrách.
Již po cestě do Jasné bylo vidět, že den je pro tuto túru jako dělaný. Nepříliš velké vedro, sluníčko svítilo, co více si přát. Po příjezdu na nejvýše položené parkoviště v Jasné v lokalitě Otupné (poblíž je keška „Pri tatranskych opickach„, kousek pod Vrbickým plesem (1 135 m), jdeme pohodově po asfaltové cestě kolem hotelu Grand směrem k Mikulášské chatě (keš „An ambiguous report about the end of the world„. Kousek za ní končí asfaltová cesta a vstupujeme do lesa. Již po chvíli zjišťuji, že i přes krásné počasí a nepříliš strmé stoupání to nebude až taková pohoda, neboť dolinou Tri vody se kromě potoka ve svém správném korytu valí voda v důsledku dešťů (jež způsobily ve stejném období vydatné povodne v mnoha lokalitách Slovenska) i po turistickém chodníku. Naštěstí vody na chodníku není až tak moc, takže se projít dá, i když je nutno zvýšené opatrnosti. Po chvíli přicházím k nepříliš důvěru vzbuzujícímu mostu, který by již potřeboval nějakou tu opravu a navíc to na jeho dřevech docela klouže. Ale s velkou opatrností se nám daří tuto první překážku překonat bez úhony. Po několika dalších minutách výstupu vodním chodníkem přicházíme k místu, kde značka přechází přes potok. Z mostku přes potok toho příliš nezbylo, takže nezbývá, než nějak potok přeskákat po kamenech či přebrodit. Někdo to zvládá se suchými botami, jiný nikoli. Jen několik desítek metrů poté docházíme k rozcestí Tri vody (1 370 m). V této chvíli máme za sebou rozehřívací 4 km. Za touto kótou začíná být stoupání strmější, les řídne a objevuje se kosodřevina a výhledy zpět do údolí, směrem k hlavnímu hřebeni Nízkých Tater, vlevo pak lze zahlédnout stanici lanové dráhy na Lukové a za ní i na Konském grúni. Dostáváme se do typicky ledovcového kotle pod hlavním hřebenem Nízkých Tater. Další výstup je poměrně strmý a serpentinami velmi rychle nabíráme výšku. Najednou někdo z nás zahlédne brusinky. Sice jsou přemrzlé, ale i tak chutnají dobře. Po několika desítkách minut poměrně strmého výstupu v serpentinách konečně docházíme na hlavní hřeben v sedle Poľany (1 873 m). Nyní máme za sebou zhruba 6 km a objektivně i fyzicky nejnáročnější úsek, během něhož jsme vystoupali přes 700 výškových metrů. Odměnou za vynaloženou námahu jsou však krásné pohledy na vrchol Poľany a masiv Chabence, na jehož úpatí lze krásně vidět poměrně velký vodopád.
Po nezbytné několikaminutové kochací pauze je však čas pokračovat dále. Zde máme na výběr ze dvou možností – buďto pokračovat západním směrem na Poľanu a dále směrem na Chabenec či se vydat na východ vsříc nejvyšším vrcholům Nízkých Tater? Vzhledem k tomu, že se potřebujeme dostat zpět do Jasné a značená trasa vedoucí boční rozsochou Poľany přes Sinou je z důvodu ochrany přírody do 30. 6. uzavřena, je volba jednoduchá. Být zde o měsíc později, tak jednoduché by to nebylo, neboť hřeben Siné je velice krásný a atraktivní. Vydejme se však vzhůru dále na východ po hlavním hřebeni. Cesta vede místy po dlážděném chodníku a oproti výstupu na hlavní hřeben je to naprostá pohoda umocněná krásnými výhledy na okolní hory. Trošku větší stoupání nás čeká pouze pár desítek metrů na vrchol Dereše (2 004 m, keš „Derese„), který je první a nejnižší dvoutisícovkou Nízkých Tater viděno od západu. Po překonání této nevýrazné kamenné kupky již před sebou jasně vidíme další postupný cíl, jímž je zejména díky zimnímu využití proslavený vrchol Chopku. Trasa je v tomto úseku naprosto pohodová a zvládne ji každý. Po mírném výstpu na západní vrchol Chopku pár metrů klesáme ke Kamenné chatě, jež byla v době absolvování tétp túry (červen 2010) jediným fungujícím zařízením na vrcholu Chopku. Tomu také odpovídá nával uvnitř chaty. Po nezbytném občerstvení si ještě odskočíme na východní vrchol Chopku (keš „Chopok„, jenž nejvíce ze všeho připomíná navezenou velkou kupu kamení.
Po návratu zpět k chatě se již dále nezdržujeme a svižným krokem sestupujeme z Chopku o něco výrazněji do Demänovského sedla (1 770 m), jenž je nejnižším sedlem této nejvyšší partie Nízkých Tater. Ovšem nikam nespěcháme, kocháme se výhledy zejména jižním směrem na Slovenské rudohoří, neboť Tatry na severu stydlivě schovávají své vrcholky do mraků. Najednou se první z nás zastaví a hned zjistíme, proč tomu tak bylo. Jen pár metrů od nás se nevzrušeně pase stádo kamzíků. Hlava tohoto stáda se podívá směrem k nám, ale asi nás nebere jako hrozbu a vesele se pase dále. Po několikaminutové pauze klesáme dále. Po zhruba 2,5 km klesání z Chopku docházíme do Demanovského sedla (1 770 m).
Zde je možné, pokud má toho někdo již dost a netouží po zdolání nejvyššího vrcholu Nízkých Tater – Ďumbieru, či pokud nepřeje počasí, sejít po žluté spojce směřující do závěru Široké doliny (ovšem pouze v letní sezóně, až do 30. 6. je totiž tato spojka z důvodu ochrany přírody uzavřena). Takže nezbývá, než pokračovat dále po červeně značené hřebenovce do Krúpového sedla. Po delší době nás čeká delší úsek stoupání. Po cca 20 minutách namáhavějšího výstupu docházíme do Krúpového sedla (1 905 m), jež je důležitou křižovatkou značených chodníků. Odtud nás ještě čeká poslední stoupání dne v podobě značené odbočky vedoucí na nejvyšší vrchol Nízkých Tater Ďumbier. Na vrchol je to odsud 1 km a zhruba 140 m stoupání. V mapě je uvedeno 45 minut, na rozcestníku podstatně méně. Uvidíme, jaký údaj bude pro nás pravdivější. Nakonec je to dle očekávání údaj kratší a po necelých 20 minutách se již kocháme výhledem z Ďumbieru (keš „Marmot’s CITO cache„) ozdobeného mohutným křížem. Výhled ovšem za tu vynaloženou námahu určitě stojí. Po nezbytném kochání a focení se vydáváme na sestup zpět do Krúpového sedla s vědomím, že pro dnešek už máme všechna za řeč stojící stoupání za sebou a čeká nás jen sestup.
Po sestupu do Krúpového sedla nás čeká posledních 60 metrů stoupání. Poté již následuje jen nepříliš záživný a kolenům nesvědčící prudší sestup. Docházíme na rozcestí pod Krúpovou hoľou (1 820 m), odkud vede dále po hřebeni žlutá značka směrem na Krakovou holi (ovšem vydat se jím nemůžeme, neboť je opět až do 30. 6. uzavřen). Při pohledu na hřeben před námi je to určitě škoda, ale aspoň máme důvod se sem příště vracet. Nyní nás tedy čeká zdánlivě nekonečný a prudký sestup až do závěru Široké doliny, kdy za necelého 1,5 km klesneme o 420 výškových metrů. A bohužel pro psychiku vidíme dno doliny před sebou a klesání serpentinami je snad nekonečné a kolena nám za něj určitě nepoděkují. Naštěstí poté, co dospějeme na rozcestí v závěru Široké doliny (1 400 m), máme to nejhorší již za sebou. To již jsme v lese, výhledům je dnes již dá se říci konec (až na pohled k hřebeni Pusté těsně nad Lúčkami). A opět jdeme místo chodníkem střídavě více či méně vodním tokem. Ale to ještě netušíme, co nás čeká několik desítek posledních metrů klesání k rozcestí pod Krčahovom (1 040 m). Musíme se prodírat lesním polomem a cesta je doslova rozrytá těžkou technikou a velice bahnitá. Člověk neví, zda je lepší se brodit vodou nebo se bořit v bahně. Osobně mám raději tu první variantu. Poslední úsek cesty je již pohodový a vede po zpevněné lesní cestě kolem potoka až na Lúčky (928 m). V závěru máme možnost jít po loukách, což je jistě lepší než po zpevněné cestě. Spěcháme s vidinou něčeho k pití a snědku na Lúčkách. Avšak naše těšení se je předčasné. Ač je sobota kolem půl páté odpoledne, číšnice v chatě nás odbyde s tím, že již nemá ani pivo, ani kofolu či cokoli jiného na zub či na zahnání žízně.
Geomorfologické zařazení vrcholu: celek Nízké Tatry, podcelek Ďumbierske Tatry, čásť Ďumbier
Délka trasy: 22,5 km, 8 hodin chůze
Co je zajímavého po trase: údolí potoka Zadná Voda, Chopok, Ďumbier
Voda, občerstvení: pramen Zadná Voda pod sedlem Poľany, Kamenná chata na Chopku, hotely a restaurace v Jasné (včetně Lúček)
Co ještě vidět v okolí: jeskyně v Demänovské dolině, Jaskyňa mŕtvých netopierov, hřeben Poľana – Siná
Kdy vyrazit: červen – konec října